Několik setkání s Alfrédem Jindrou 
 

Setkání po telefonu:… „Alfréde, chtěli bychom o tobě něco napsat pro webové stránky Asociace Polio“ (www.polio.cz). 
„A proč zrovna o mně?“  
„O kom jiném, prosím tě,… aby to někoho zajímalo? Neměl jsi zcela náhodou v poslední době nějaké kulatiny?“ 
„No jo, sedmdesátiny…..loni.“ 
„Tak vidíš, bude to opožděně k tvému jubileu. Nemohli bychom se na to sejít?“ 
 (Odevzdaně) „A kdy?“ 
„Třeba dnes odpoledne.“ (Ticho, jen šumění éteru…..potom tlumeně: „Pavle, šel bys dneska na pivo?“ Nejsem Pavel, a tak čekám, co z toho vyleze. Alfréd se baví s někým v jeho bytě.) 
„Tak jo. Ve dvě na hřišti Slavoje Vyšehrad, je tam restaurace. Víš, kde to je? Bydlím hned vedle, 

ulice Marie Cibulkové 4 . Řeknu dámám, aby tě tam nechali parkovat. Pojedeš autem, ne ?“ 
„Ano. Snad to najdu. Podívám se ještě na mapu…………. “

Setkání u piva: Na magistrále byla bouračka, ale přes „Nuselák“ to už šlo. Odbočka k „Pakůlu“ a pak několik kliček směrem k Vyšehradu. Nakonec jsem zaparkoval hned za ohradou stadionu. Po blátivé cestě mne vedou stopy pneumatik Alfrédova vozíku, které neomylně směřují do dveří restaurace. 
„Tak jak to jde“, halasně vstupuji do lokálu. V tuhle hodinu tu sedí jen několik štamgastů v temném koutě a Alfréd s Pavlem , hned u dveří. 
„Dá se to vydržet“, odpovídá Alfréd. Vzpomínám si, že stejnou větu řekl i do telefonu. Je to jeho oblíbená fráze, povzdech, anebo obojí ? Chvíli si povídám s Pavlem, studentem filozofické fakulty, který dělá Alfrédovi osobního asistenta. Ke stolu přichází štamgast a půjčuje si od Alfréda cigaretu. Během našeho setkání to opakuje ještě několikrát. „Všechny tu za těch pár let dobře znám“, vysvětluje Alfréd, „rád je fotografuju a povídám si

s nimi“, dodává a posunuje foťák, který leží před ním, k Pavlovi, aby nás spolu zmáčknul. 

Mám pocit, že Alfréd není zrovna na větvi z toho, že chci něco slyšet o jeho letech na výsluní slávy. Stále odvádí řeč na jiná témata. Dokonce mne rozpovídal o Vyšehradu a mých koníčkách. Profík s řadou let praxe v rozhlase

se v něm nezapře. Zato já to zjevně neumím, a tak raději nechávám rozhovoru volný průběh. Nakonec, jakoby vytušil mé nejistoty, Alfréd  mimochodem poznamenává: „Půjčím ti pár knih, ve kterých se dočteš, jak to všechno bylo.“ Vím, že o něm napsal krásnou povídku jeho pozdější osobní přítel Ota Pavel.

                Foto: ing. Martin Valášek

 Původně vyšla ve sbírce „Syn celerového krále“ a nakonec skončila tak, jak Ota předpověděl: „Počkej, Alfréde, uvidíš, jak ti budou všichni závidět, protože ty vole budeš v čítankách a děti se budou muset

o tobě učit………“ Jak řekl, tak se nakonec stalo.  Alfréd to Otovi později vrátil. Stal se kmotrem knihy vzpomínek Zuzany Peterové „Spanilé jízdy aneb náš bratr Ota Pavel“. A navíc namluvil do pera O. Brůnovi spoustu zajímavých poznámek o tom, jak se  scházeli, o čem si povídali a o čem společně mlčeli než Ota odešel na věčnost. Alfréd sdílel s Otou mnohé. Trvalou lásku k vodnímu živlu i „myšlenku na sebevraždu, která je pronásledovala v rozhovorech, když se objevila samota a chyběl člověk“ (O. Brůna: „Potkat Otu Pavla“)  ……………………

Setkání pod Vyšehradem. Je to už tak dávno. Chodil jsem tehdy ještě do střední školy a současně se také ucházel o přízeň stříbropěnné Vltavy. Občas jsme s kamarády z Dynama zajeli na pramičce pod vyšehradskou skálu pozorovat cvrkot na Císařské louce, odkud Alfréd vyjížděl  na své singlovce proti proudu až někam k Berounce. Jednorázová dávka tam a zpět 30 km. Tmavé kudrnaté vlasy,  mohutný  hřbet bizona, pružné zakleknutí, které mu dovolovalo natáhnout se pro vodu až téměř k vodotrysku u špičky lodě a pak táhnout pádlem plynule, až  kanoe radostně poskočila. Pro nás kluky byl Alfréd idolem číslo jedna. Perspektivní závodník, který téměř vyhrál desítku na olympiádě v Helsinkách. Nebýt nárazu nebo spíše podrazu soupeře na poslední obrátce, který Alfrédovu loď otočil téměř do protisměru, asi by se nemusel spokojit „jen“ s bronzem. Ale nevadí, Alfréd má spousty času, je mu teprve dvaadvacet.Však jim to ještě ukáže.  
Po Helsinkách se však Alfrédův život hrozně zašmodrchal. Nejdříve varování žloutenkou. Tu ještě zdolal a znovu začal stoupat nahoru, ale dětská obrna byla už pro unavené tělo příliš velkým soustem. Tady už nešlo o medaile, ale o holý život. Závod o přežití Bizon sice vyhrál, ale čekal ho trvalý boj s nehybností ochrnulých svalů prakticky na celém těle. Bylo třeba začít znovu a zcela jinak.

Setkání s Bizonem na vozíčku:…………Alfréd přičuchl k pádlu ve skautském oddíle vedeném prof. Průchou. Tady ho překřtili na Bizona, to kvůli jeho síle a vytrvalosti. Tak se ze soustružníka stal vodák a později z pouhého vodáka  kanoista-závodník. Začínal v SK Smíchov, který později splynul s tzv.Kvasem. Tam narazil na ing. Holečka, který vysoko vztyčil standardu naší kanoistiky a dosáhl na vavříny nejvyšší na několika mistrovstvích světa i olympiádách. Holeček rozeznal Alfredův talent a výdrž. Proto se stal jeho rádcem a dovedl ho až k helsinskému úspěchu. Obrna ale nedovolila navázat v životě Alfréda ani na původní zaměstnání, ani na sportovní kariéru. Alfréd začal studovat jazyky,  při hlásil se na ekonomii. Když dokončil vysokou školu, nenašel však vhodné zaměstnání v oboru. A tady mu pomohl Ota Pavel, když mu prošlápl cestu do rozhlasu,  kde Alfréd vystřídal řadu redakcí. Redaktorská a novinářská práce se stala jeho novým životem.

Setkání v Alfredově bytě: Výtah  nám otevřel svou prostornou náruč. Na stěně visí plakátek 13.2.2001 BESEDA

S ALFREDEM JINDROU o olympiádě v Helsinkách.  Nikde žádné bariery, sestřička v uniformě laškuje o našich červených tvářích. Alfrédův byt je prostorný a vysoce účelový. Nízký kuchyňský kout i knihovny v obýváku, podpěry na záchodě a v koupelně, vše dobře dostupné z invalidního vozíku. Perfektně promyšlené bydlení. „Nechceš sisemnou vzít kuře?“….“Když ne, tak si to tu zatím  prohlédni, než se najím.“ Oči mi těkají po stěnách a poličkách, jestli tu náhodou někde neuvidím tu jeho olympijskou medaili z Finska, ale nikde nic takového nenacházím. Možná, že se jen špatně dívám. Knihovna je opravdu veliká. Nejen beletrie, ale hodně odborné literatury a mnoho svazků o zbraních. Alfréd byl vždycky výborným střelcem a zbraně jsou jeho koníčkem. Před vojenskou kariérou ho „uchránila“ patrně žloutenka, kterou dostal po olympiádě, alespoň jsem to někde četl.  

  Foto: ing. Alfred Jindra

Visí tu dva obrazy: Vyšehrad a Ota Pavel na fotografii  opatřené jeho známým  citátem: „Umět se radovat. Ze všeho. Nečekat, že v budoucnu přijde něco, co bude to pravé, protože je možné, že to pravé přichází  právě teď a v budoucnu nic krásnějšího už nebude.“ Nedivím se, že si Alfréd pověsil na zeď zrovna tyto dva objekty. Vždyť celý jeho život se odvíjel od vyšehradské skály stejně jako naše dějiny a  Ota  vlastně nechtěně napsal moto k dramatu, které hraje Alfréd se vztyčenou hlavou už více než 70 let. 

Setkání s posláním: „Učte se žít jako lidé“, vzkazuje ing.Alfréd Jindra, muž se srdcem sportovce, v čítance mladým lidem a teď, když jsme dojedli párky a dopili pivo,  usmívá se, jakoby chtěl citát doplnit: „Učte se žít

jako lidé, dříve než zjistíte, jak těžký to může být úděl a zaleknete se ho.“  Ten úsměv je stejný jako

tehdy, když zaklekával do lodě a prohodil s námi, pány kluky, pár slov.  Navíc má snad jen vějířek paprsků vrásek, které mu vyzařují z očí. 

„Hodně štěstí a ať se tvé nové plány vyplní, Alfréde!“

RNDr. Vladimír Vondrejs ,CSc.